„Tak jsme tady pane Černý, ale popravdě, trochu se tu bojim,“ řehnil se do telefonu jeden z našich zákazníků, když si k nám do Proseče někdy zkraje léta přijel z Prahy vyzkoušet KoloFogo.
Smál se, ale já věděl, že současně pochybuje, jestli to celý myslíme vážně, a já se trochu styděl.
Přesto, že už tou dobou na fasádě fabriky pracovali zedníci, aby ji dali dohromady. Dobrých pár desítek let na ni totiž nikdo nesáhnul. Přitom tahle kdysi elegantní malá fabrika nesoucí název „Továrna na dýmky – Voltr a Jehlička“ oslaví za pár dní úctyhodnejch 90. let.
Mám tenhle barák moc rád. Vyženil jsem ho, postavil ho totiž pradědeček mý manželky Zuzky. Postavil ho a vyráběl v něm dýmky. Fakt krásný kousky, který vyvážel do celýho světa. Než mu to všechno komunisti zabavili. Po listopadu sice fabriku vrátili rodině, ale s výrobou dýmek se tady už znova nezačalo. Jednak proto, že všechny stroje komunisti odvezli jinam a sem přemístili výrobu stolních her pro děti jako bylo Člověče nezlob se (sic!) – udělali z ní tak zvaný pobočný závod podniku TOFA Semily. A jednak proto, že se v rodině nenávratně zpřetrhala veškerá pouta k výrobě jako takový. Všichni potomci se totiž upsali architektuře a stavařině.
Pár let byla fabrika znova v majetku rodiny, která ji pronajímala a nakonec prodala panáčkovi, od kterýho ji teď kupujeme. Tenhle krásnej barák doznal v průběhu let naštěstí jen malejch úprav, díky čemuž přežil relativně v pořádku. Jen tu byl fakt neeeskutečnej binec.
Musím předeslat jednu věc – v zásadě mi přijde fakt velká škoda, že stavíme takovou spoustu pidibaráčků na pidipozemcích někde za městem, nebo naopak velehal na někdejších polnostech, místo abychom využívali domy a fabriky, který už stojej a jejichž stavitelé je budovali s respektem k místu a jeho dispozicím.
Jasně, ne vždycky to jde, hlavně v případě fabrik. Změnily se podmínky v centrech měst, drasticky stouplo především množství aut, který se v něm den co den vystřídaj… Ale někde by to přece jenom připadalo v úvahu. Třeba právě u nás v Proseči. S chutí jsme se proto letos pustili do práce:
Aby se u nás už zákazníci nebáli zastavit ? Vyklidili jsme dvůr a jeho poničenou půlku nechali nově vyasfaltovat. Spousta práce je ještě před náma, ale už to tady nevypadá tak strašidelně, jako když jsme sem přišli…
Náš průšvih jako mladších generací je hlavně v tom, že stavíme na místech, o kterých nic nevíme. Stačí nám, že se stěhujeme někam, odkud to máme kousek do přírody. Zavřeme se za ty svý utěsněný okna a dveře a trpíme nejrůznějšíma formama alergie. O fabrikách a kancelářích to platí dvojnásob, právě v nich trávíme většinu svýho času.
Dřív to ale lidi viděli jinak. Věděli přesně, kdy a kde vychází slunce a kde zapadá. Do kterejch místností bude kdy a jak dlouho svítit tak, abych nemusel spotřebovávat tolik energie na svícení i na zatápění. Zas a znova se právě v naší fabrice přesvědčuju o tom, že to bylo dobře vymyšlený.
Dokonce tu máme i vlastní studnu s vydatným pramenem. Takže bychom tu do budoucna mohli zprovoznit i minipivovar, abychom vás všechny, až si k nám přijedete zajezdit, mohli patřičně pohostit ? No né, vážně, dávat dohromady téměř 100 let starou fabriku, která dodnes bez větších zásahů drží pohromadě, je prostě radost. Přijeďte, uvidíte!
