Dlouho jsem nic nepsal, v poslední době jsem byl ze všeho fofru tak trochu jak vymačkanej citron. Ale už je to zas fajn.  Rychle se oklepat mi pomohla i vzpomínka na senzační příběh Ira Ernesta Shackletona z Antarktidy, kterej jsem četl už jako kluk.

Nějakým zázrakem jsem si na něj uprostřed všeho kalupu posledních dnů vzpomněl. Tak jsem si tu historku po letech nalistoval a s chutí znova přečetl. A zas se díky němu sám sobě vysmál.

Ten příběh totiž dobře ilustruje, jaká je ta naše lidská nátura potvora – neustále nás bombarduje obavama (v mým aktuálním případě z úplnejch banalit). Neuvěřitelný na něm pak je, jak si s tímhle faktem Shackleton poradil – vzdoroval mu v Antarktidě po celou dobu svý smůlou provázený výpravy a mentálně musel bejt na pokraji zhroucení. Až nakonec, v jedný zdánlivě naprosto bezvýchodný situaci, v sobě objevil kluka a spontánní radost ze hry. A právě tahle klukovina mu nejspíš zachránila život.

Aby bylo jasno, fakt se nemíním se Shackletonem srovnávat, v mým případě nejde o život, nýbrž o výsostně banální stresy, například z toho, jestli vám objednaný věci od dodavatelů dojdou včas a hlavně v pořádku nebo dobře udělaný. Když nedojdou nebo jsou špatně udělaný a je potřeba je nechat předělat, musíte improvizovat. To mě sice baví – řídím se tím, že každá situace má řešení – když se ale týhle improvizace nahromadí v krátký době moc najednou, neděláte už nic jinýho, než že improvizujete, a to už nejni ono.

Začnete nad vším příliš přemejšlet a děláte chyby. Pak jste jak ten citron – vymačkaný kyselo.

Vytáhnout vás z toho může právě to, že v sobě najdete sílu vidět věci i z naprosto jinýho pohledu – když to přeženu, tak přesně tak, jako je vidí dítě, který se vás ptá na věci, na něž máte už jen zažitý odpovědi. Při poctivějším hledání odpovědi na jeho otázky si ale náhle s údivem uvědomíte, že jde o elementární věci, který vlastně nedokážete vysvětlit.

Naštěstí v nás tyhle sklony vracet se k prostejm otázkám a hlavně pocitům zůstávaj, a když je v sobě občas zas najdem, můžem s přehledem řešit situace, který si jinak hrozně bereme k tělu. Podle mě to nejlíp dokazuje právě příběh dobrodruha Shackletona. Ale abych jen nežvanil samou vatu okolo, stručně ho převyprávím:

Shackleton se vydal do Antarktidy v roce 1914 s cílem projít jako první člověk tímhle ledovým kontinentem z jednoho konce na druhej. Od začátku měl ale smůlu, výjimečně hodně mu nepřálo počasí – jeho loď Endurance zamrzla v ledovým poli a byť se chlapi snažili ze všech sil ji ze sevření ledu vyprostit, ten ji nakonec po deseti měsících rozdrtil.

Shackleton a jeho lidi pak pár měsíců tábořili na obrovský ledový kře, nejbližší stanice s posádkou, kde by mohli hledat pomoc, byla od nich cca 1400 km. V týhle situaci vsadili všechno na jednu kartu – naložili věci na záchranný čluny a po dost bouřlivý a promrzlý plavbě dorazili na malej skalnatej ostrov. Shackleton tam na tom kusu skály nechal většinu posádky, vzal si pět chlapů a s nima se na jednom člunu vypravil k oný „nejbližší“ stanici.

Tamní moře je jedno z nejdivočejších na světě, to všechno ještě umocněte tím, že po něm ti chlapi nepluli lodí, ale člunem (viz autentický foto převzatý z Wikipedie nahoře). Nicméně tuhle šílenou odyseu přežili a přistáli u břehů Nové Georgie. Od velrybářský stanice je pořád dělilo cca 150 mil ledovou a hornatou pustinou – průšvih byl, že byli úplně na konci se silama a hlavně ani pořádně nevěděli, kudy se dát.

Hned zkraje museli vystoupit na ledovec, kterej byl zahalenej hustou mlhou. Museli jít pomalu, neustále naráželi na hluboký trhliny nebo strmý skalní stěny. Před setměním prvního dne chtěli dorazit do údolí, kde by si mohli postavit stan (nahoře by jim ho vichr ani nedovolil postavit). Jenže hluboký údolí pod nima bylo zahalený mlhou.

Neměli jinou možnost: museli se spustit po ledovým svahu. Svinuli lana, co měli s sebou, sedli si na ně a nohama se zahákli každý o parťáka před sebou. Shackleton seděl v čele. Zařval prý tehdy nějakej pokyn a rozjeli se. Všechny spolkla mlha.

„Zdálo se, že se řítíme do bezedné propasti. Na chvíli se mi strachem zježily vlasy. Pak mě to ale zničehonic popadlo a uvědomil jsem si, že se řehním na celé kolo. Já měl najednou ohromnou radost, ta jízda mi působila potěšení. Byla hrozně zábavná. Řítili jsme se po strmém svahu rychlostí asi půldruhého kilometru za minutu, no pěkný fofr. Křičel jsem vzrušením a všiml jsem si, že ostatní jsou stejně nadšení. Přišlo nám to úplně bezpečné. K čertu se skalami!“ vzpomínal později Shackleton.

Tahle parádní jízda je zbavila obav a zvedla jim náladu. Natolik, že už se tolik nebáli všeho, co je ještě před nima. Najednou si zkrátka připomněli, že neexistuje jen do tý doby všudypřítomnej strach, ale i jiný emoce. A to jim pomohlo dorazit do cíle.

P.  S. I tak byl nejspíš Shackleton nadčlověk, já bych asi v jeho situaci dávno propadnul beznaději. Ostatně, jeho současník, geolog a polárník sir Raymond Priestley o něm podle Wikipedie prohlásil, že je expert na bezvýchodný situace: „(Robert) Scott for scientific method, (Roald) Amundsen for speed and efficiency but when disaster strikes and all hope is gone, get down on your knees and pray for Shackleton.“