Vzpomínáte? S tímhle sloganem vtrhli v Dovolené s Andělem šlachovití rekreanti do chatrného žňového přístřešku, aby z něj v rekordním čase udělali školku…

Po pár dnech nicnedělání začaly úderníky svrbět dlaně – bez práce to holt nejni ono – a tak se po nervózním pokukování kde by, co by s úlevou zašili do té boudy, kde si konečně mákli…

Se stejně perverzní chutí se pouštím do psaní tohohle blogu. Původní profesí jsem totiž žurnalista, momentálně ale malovýrobce, kterej už dlouho nic nepsal. Teda né, že bych neměl nic lepšího na práci, to fakt né.

Než se úplně představím, narovinu říkám, že mám celkem jasno v tom, že mi tohle psaní přinese fůru nabídek od výrobců všeljakejch mašin a nářadí, abych vyzkoušel právě jejich věci a napsal o tom. Super – moc rád. No jo, je to zkrátka čirá zištnost, co mě k tomu psaní vede. Teda vedle už zmiňovaný potřeby občas někde něco ventilovat.

A kdo ví, tenhle blog by možná mohl i pomoct někomu, kdo uvažuje o tom, že se pustí do stejnýho dobrodružství jako my v KoloFogo. Naše vzestupy a hlavně pády. Třeba. Každopádně by měl pomoct hlavně nám.

Ale k věci. Jmenuju se Pavel, děda mi říkával malej Šramcíra. Znamenalo to něco jako malej kutil. To slovo je zkomolenina německýho výrazu pro šroubovák a děda – jinak z rodiny zámečníků – ho používal zhusta a rád. Takže fakt, že jsem si zvolil právě tuhle přezdívku, je vlastně taková pocta mýmu dědovi.

Jooo, málem bych zapomněl, takhle vypadá ten náš krasavec.